..:Edge of the Earth na Blog.cz

Ten den příšerně pršelo. Snad se černé nebe rozpouštělo na malé kousky a padalo na zem. Jakoby se snažilo umýt ji od veškerých včerejších, dnešních i zítřejších hříchů. Bylo pozdní odpoledne a místa, která obvykle v tuto dobu hýří životem byla liduprázdná. Kdo by také zůstával venku? Černá tma se rozlévala po ulicích a sluneční svit byl v nedohlednu. A ke všemu to dechberoucí ticho. Spíš ticho z nepřítomnosti než z nedostatku zvuku. Protože těžké dešťové kapky dopadaly na chodníky, domy a okna s charakteristickým pravidelným rámusem, přes který nebylo slyšet skoro nic. Vše bylo tak nějak zastřené, za oponou provazců ze studené bolestivé vody.

Prázdné ulice, mosty a nádraží mi naháněly trochu strach. V takových ojedinělých chvílích si vždy připadám jako v nějakém děsivém snu, snu kdy bych zůstala na světě sama. Jen já a ticho. Ticho ve kterém se topil svět. Svět a nikdo jiný.

Připadala jsem si tak nějak, prázdná. Byl to zvláštní den. Něco vyselo ve vzduchu. Určitá dávka melancholie a bolesti. Ale nedokázala jsem to pojmenovat, spíš jako by to byla vůně nebo chuť. A jak popíšete příchuť dne?

Procházela jsem ulicemi a už se ani nesnažila nějak bránit dešti. Poslouchala jsem zvuky dopadajících kapek a pokoušela se dívat na obzor, který byl schovaný pod přívalem. Byl to zvláštní den. To ticho, příšerné a dech beroucí ticho prázdné a tíživé existence.

Začínala mi být zima, všechno na mě bylo promočené, přesto se mi nechtělo jít se někam schovat. Cítila jsem podivnou naléhavost někde okolo sebe, jako výkřik o pomoc, který se ještě nerozezněl. Vzduch byl příliš dusný, tak moc, že by se dal nahmatat.

A pak jsem to zaslechla. Němý a zprvu nenápadný zvuk. Kovové struny a zkřehlé prsty spolu tančily tmou. Zněly ulicí s podivnou příchutí hořkosti a rzi. Ale přesto to bylo okouzlující. Zaujalo mě to a zatoužila jsem najít jeho zdroj, zjistit, který blázen je v takové chvíli venku. Podobný blázen jako já.

Zabočila jsem doprava a ocitla se na dlážděném mostě, který se klenul přes divokou propadající se hladinu. Ten zvuk promoklé a tiché kytary byl někde blízko.

Vydala jsem se tedy vpřed a pak to spatřila. Kdesi v dálce. Jeho. Seděl na zábradlí ohraničujícím most a hlubiny, choulil se nad kytarou a jeho prsty skoro hladily struny. Byl jako stín z neznáma, byl jako něco ojedinělého. Jen já a svět, napadlo mě. Ale za zvuku kytary to byl momentálně jeho svět. Svět kdesi uprostřed ničeho.

Ten výjev mě na okamžik zadržel na místě. Stála jsem a mé oči se vpíjely do toho podivného prostoru života na druhé straně mostu. Tu osobu jsem viděla jsem rozmazaně, přes příval ledové vody ale i tak ke mně doléhal podivný pocit. Pocit netrpělivosti. Pocit úzkosti.

Šla jsem tedy dál, blíže k tomu zjevení. A když jsem překonala vzdálenost rovnající se hluku dešťových kapek zamrazilo mě ještě jednou. Konečně jsem ho spatřila zřetelně. Světlé vlasy mu zakrývaly obličej, zelený obnošený svetr se snažil zakrýt vše to co byl, roztrhané rifle a tenisky… Celý působil tak nějak obnošeně, poničeně. To ale nebylo to co mě zastavilo. Konečně jsem totiž zaslechla, že si tiše brouká. Slova, kterým nebylo rozumět.

Když jsem ale byla téměř na dosah jeho projev se změnil. Z ničeho nic vykřikl, takovou silou, že jsem se polekala. Chvíli mi trvalo než mi došlo, že je to zpěv, jen trochu dynamičtější než bylo obvyklé. Hlasitý bolestný a dechberoucí. Zněl jako nářek umírající zvěře, které se nedostává pomoci. Křičel do prázdna a do tmy slova, kterým jsem nerozuměla, ale přesto jsem měla pocit, že se mi na chvíli zastavilo srdce. Jeho hlas chrčel a drnčel jakoby snad byl z plechu a bylo v tom tolik bolesti. Spolu s kovovým zvukem kytary tvořili souzvuk tónů, který mi zněl jako tóny apokalypsy.

Při křiku zvrátil hlavu dozadu a odhalil mi tak svoji tvář. Měl ostré štíhlé rysy. Lícní kosti vystupovaly řezavě na odiv tmě a oči měl křečovitě zavřené. Světlé vlasy, promočené deštěm se slévaly na ramena a snad jako by se sami stávaly tou vodou. Když vykřikl, po celém obličeji se roztáhly rýhy, kolem úst a očí. Zračily absolutní oddanost tomu žalostnému zvuku. Byla v tom obrovská dávka utrpení. Jeho bolest se mi dostávala do konečků prstů a začínala štípat. V jeho projevu bylo cosi ohromně působivého. Snad i tma se chvěla z toho, jak rozléval hluboké osobní emoce všude okolo sebe. To bylo to, co jsem pocítila už na kraji ulice a co na mě dolehlo na začátku mostu. Ta naléhavost. Palčivá a bolestná. Jeho ostrý hlas hluboce kontrastoval s provazy vody, které nám stále padaly na unavené hlavy, byl řezavý, kovový a suchý.

Když dozněl jeho part, ještě párkrát si jeho prsty zatančily na strunách a pak přestal. Hlavu měl opět skloněnou a prožíval ten příval emocí, který se proléval celým jeho tělem. A mým také. Nejspíš netušil, že je s ním ještě někdo jiný, těšně v jeho blízkosti. Byl uvězněný ve své přítomnosti a jeho osobnost byla tak rozsáhlá, že i on se v ní ztrácel. Tak co by ho zajímal ještě někdo další?

Byla jsem u vytržení. Vlna bolestných emocí, která se do mě vplavila spolu s jeho zpěvem nepodobným ničemu, co jsem dosud slyšela, mě odmítala opustit a mě připadalo, že se vzdouvám v agonii. Uvnitř mě hořely palčivé ohně a já věděla, že mě nejspíš už nikdy neopustí.

Zatoužila jsem s tím člověkem promluvit. Zjistit jaký tón má jeho hlas při obyčejné mluvě. Udělala jsem ještě pár kroků k němu. Stále se choulil nad svojí kytarou jakoby se jí snažil obejmout, ale ona byla příliš hluboká.

Když jsem byla jen pár kroků od něj, zdvihl hlavu. Spatřil mě a jeho reakce mě zaskočila. Nevypadal překvapeně, snad jako by to celou dobu čekal. Podíval se na mě a mě znovu zamrazilo. Ten pohled. Pohled! Jeho hlas a projev byl nenapodobitelný a nadpozemský, jeho charisma nevyčerpatelné, ale jeho pohled… V tu chvíli mi připadalo, že jsem zahlédla celou bolest světa. Zračila se v jeho očích. Snad ani nebylo možné pohlédnout až do konce. Byly hluboké a netečné. Jakoby ani na okamžik nezůstávaly na stejném místě a přesto by viděly až do hlouby všeho, jako do nějaké dimenze, která nám ostatním zůstává skryta.

Vypadalo to, že ho vůbec nepřekvapilo, že tam jsem. Prohlížel si mě svým řezavým pohledem a mě mrazilo. A pak pozdravil. Jeho hlas byl tichý, ale pronikavý.

"Co dělá dívka venku v takový den jako je dnes?" optal se a trochu se narovnal, aby mi mohl pohlížet zpříma do očí.

"Já… Vlastně nevím… Jen tak… Bloudím." Odpověděla jsem. Prohlížela jsem si ho a přemýšlela. Koho mi jen připomíná?? Kde jsem ho jen viděla??

"Bloudíš? Tak to jsme na tom stejně, já bloudím celý život…" promluvil a podíval se do dálky. Jeho hlas byl tichý a jakoby pomalý, chrčel a znělo to, že ho neuvěřitelně unavuje mluvit.

"Ale co ty? Často chodíš hrát na kytaru, když příšerně prší?" dodala jsem si kuráž a zeptala se.

Usmál se. Nebo spíše, jeho úzké rty se roztáhly a vytvořily tak zvláštní výraz, složený z doširoka se usmívajících pobavených rtů a bolestných očí. Ta kombinace byla zvláštní.

Měla jsem tak zvláštní pocit. Odkud ho jen znám? Kde jsem ho jen viděla? Dívala jsem se do jeho hlubokých řezavých očí a připadalo mi, že vím co se v nich odehrává, že mu rozumím, stejně jako on rozumí mě.

Pohlédla jsem na jeho ruce. Třásly se. A pohled znovu těkal po horizontu. Byl nekonečný stejně jako ta krajina.

Stáli jsme tam nap proti sobě, na hlavy nám neustále proudilo utrpení dnešní promočené noci, dívali jsme se na sebe a nechtělo se nám mluvit. Ale já jsem přesto toužila dozvědět se něco o té podivné pozoruhodné bytosti.

"Zahraješ mi ještě? Prosím?" prolomila jsem ticho.

Usmál se a pohladil krk kytary tak líbezně, jako by snad byla živá. Pro něho snad byla, říkala jsem si.

"Už jsem dlouho nehrál. To je věc, která mi snad chybí nejvíc…" zamumlal. Chybí? Co muže člověku bránit hrát na kytaru? Nějak jsem tomu nerozuměla…

Znovu rozezněl struny a znovu otevřel ústa, aby vydal ten podivný srdce zastavující zvuk, řezavý a naléhavostí pulzující zpěv, snad křik. Bylo to kouzelné. Bylo to nepopsatelné. Hudba se rozlévala celým jeho tělem, tepala v jeho žilách a zmítala jím. Nedokázal ji zkrotit. Nedokázal zkrotit sebe.

Byla jsem u vytržení. A nemohla popadnout dech. Věděla jsem, že jsem se stala pozorovatelem něčeho ojedinělého a tušila hořkou pravdu, že to něco, nebude mít bohužel dlouhé trvání.

Když dohrál pohlédl na mě a zkoumavým pohledem si měřil moje rozčarování.

"O čem to bylo? O čem jsi to zpíval?" dostala jsem ze sebe. Mluvila jsem s ním anglicky, ale přesto jsem nerozuměla skoro ničemu v textu té písně. Jeho podivná artikulace mi to znemožňovala… Ta otázka ho nejspíš zaskočila.

"Bylo to… O světě… O životě… A o mě… Hlavně o mě…" zachmuřil se. Pak se podíval na oblohu.

"Hvězdy jsou stejně tak krásný… Nemyslíš? Jsou pořád stejný, ať se stane co se stane…"

" Jsou to obrovská hořící tělesa. Hoří a pak, jednoho dne z ničeho nic spadnou… A my je přesto obdivujeme. Není to zvláštní?" odpověděla jsem.

Ani nevím, pro jsem něco takového řekla, nejspíš jsem byla pořád v tom hořkém opojení jeho hlasu, možné to bylo tím podivným dnem. Jisté ale je, že ho odpověď zvláštním způsobem zasáhla, víc než cokoli před tím. Měla jsem pocit, že teprve teď se na mě podíval pořádně, nezastřeně. Byl tak zvláštní. Byl jiný než kdokoli koho jsem do té doby potkala. Byl prostě jiný. A každý, kdo se dostal do jeho přítomnosti to musel vědět.

Teď seděl na zábradlí, díval se na oblohu a do jeho hlubokých očí se dál vlévala ta dešťová voda znamenající svět. Byla to věčnost, to co jsem potkala toho dne na mostě, bylo to prozření. Věděla jsem, že nic podobného se už nebude opakovat.

Pak se podíval na mě a věděl, že ho chápu, stejně jako on chápe mě. Seskočil ze zábradlí a naposledy se usmál svým úsměvem plným žalu a smíření. Pak odešel. Viděla jsem, jak jeho postava mizí v dálce, kdesi za obzorem za závojem z prokřehlého deště. Zatoužila jsem, aby se otočil, svírala mě palčivá touha ještě jednou, naposledy vidět ty hluboké světlé oči. Ale neudělal to. Nejspíš to byl člověk, který ví jaký je svět a nikdy nepochybuje.

Zadívala jsem se na oblohu. Byla temná, tichá a smířená. V hlavě mi stále doznívaly tóny kytary a řezavá příchuť jeho hlasu.

Ten den příšerně pršelo. A já poprvé viděla padat hvězdu. Poprvé jsem nebyla sama ve zbystřeném světe. Poprvé jsem pohlédla na samé dno žití.

Ten den zazněl výstřel. Schylovalo se k večeru a vzduchem zněly R.E.M. Pro mě ten den voněl melancholií a věčností. Ten den jeden ztracený muž napsal dopis a vylil do něj veškerý svůj život.

Proč někteří lidé koní svůj život dřív než by měli? Jak hrozně jim musí být, když zmáčknou spoušť a otevřou tak cestu do nekonečna? Nikdy jsem to nechápala. Takovým lidem přece už nemůže záležet na ničem… Ale když jim na ničem nezáleží, tak proč píší dopis? Proč poslouchají hudbu, kterou milují? Je v tom určitá rekapitulace? Rozloučení? Nikdy jsem to nechápala. Až tu noc…

Život je někdy nevyzpytatelný a svět příliš hluboký. A my nemáme na výběr. Nikdo se nás neptá, jestli chceme nebo nechceme přijít na tento svět, jsme sem prostě vrženi. Ale jsme. A žijeme.

Ten den zazněl výstřel. Ten den vzduchem naposledy zazněl řezavý hlas plný agonie. Ten den shořela hvězda. Dřív než stačila vyhasnout. Bylo pátého dubna, ten den se rozloučil a odešel Kurt Cobain.

Tančila. Jednu piruetu za druhou. Tma se rozlévala po celé místnosti. Odrážela se od stěn a zůstávala v srdcích. Jako by už nebylo nic jiného. Jen tma vpitá do klapek klavíru, které tančily spolu s ní. Byla to symfonie. Smutná, dokonalé symfonie.

V těch chvílích, jako by ani svět nebyl. Je to jen přítomnost někde mezi skutečnem a snem. Je to prostor, který jen pulzuje, ale nikdy není doopravdy. Je to věčnost. Zdá se mi. Křehká, řezavá, dunivá, bolestivá a přesto lehká jako pírko. Jako baletka uprostřed ničeho.

Pak nezbude nic. Jen křivka jejího těla, neustále v pohybu, ladná a krásná.

A zvuk klavíru stále vyměřuje čas. Čas co plyne a přesto se zdá, že stojí na místě. Když se člověk zaměří jen na jednu jedinou věc, pomine okolnosti a pomine svět, pak, zřejmě, ustane ve věčné chvíli, která stojí a nemizí. Která je vším a ničím.

Tančila. Jednu piruetu za druhou. A tma se rozlévala po celé místnosti. Byl to život. Byla to noc. Byla to věčnost. Umdlévající v tvých očích a tepající na lesklých a křehkých klávesách bez ozvěny. Byl to sen. I skutečnost. Vše, co zelo v mém zorném úhlu, v mých očích, v mém srdci. Byla tak krásná…

Byla vším. I ničím.

Ach Romeo, to jsem myslela, že pro mě budeš truchlit víc. Ne že mě hned po první zmínce o tom že vše končí, opustíš. Ale život bez lásky zdá se, nemá smysl. Život bez duše a naříkání nad horkým dnem a příliš temnou nocí… Není mi už pomoci. Však časně a krutě zhynu. Zítra až odzvoní den a tiše se přikrade noc, vezmu svůj nicotný život do dlaní a po tvém boku ho zničím. Oddělím své nádechy od reality žití a bude po všem. Sláva době! Sláva všemu co ukrajuje naše naděje jako noci bělostný kotouč líbezného měsíce. Sláva Tobě drahá nezvěstná spravedlnosti, kéž někdy doopravdy zahalíš svět a pak bude po všem, přijde poslední soud. Sláva Nám, lidem bez pokory, kteří němě čekáme na bezcennou hloupou spásu nebo aspoň sen, který se nám bude zdát a to s velkými úroky.

Jak se zdá, život bez Romea nemá smysl. Jeho rty se naposledy spojí s mými, ale zbude na nich jen ticho, smutek a věčnost. Jak on je naivní ve své kráse. Pro něj je všechno jen poezie, jen prožitek, jen zbavení smyslů.

Ach Romeo, to jsem si myslela, že budeš chtít víc, utkat se se dnem o moji slávu. Že prozřeš v té chvíli okamžiku, že ucítíš mou nevyřčenou otázku na jazyku: Máš mě vůbec ještě rád? Je to možné, v dnešní době, cítit to, co cítíme my? Nebo je to jen klam? Přece jen jsme uvězněni, máme železný věk.

A ten se ztrácí a rezne svou světskou pýchou. Slunce nad hlavami si neví rady a proč taky? Je krásné a něžné, kruté a věčné a jednoho dne nás pohltí, pak nezbude nic z pochybností a lží.

A tak si žijte! Žijte si dál ve svém sebeklamu, tvařte se, že se nic neděje a dál choďte od úsvitu do úsvitu prodávat své duše. Vždyť po nás nezbude nic. Jen vzpomínka na to, co jsme byli? Snad cit?

Snad cit.

A tak, má věčnosti, pojď si pro mne!

Smutky jsou úsměvy

A úsměvy jsou křeče

Vykulené oči zas čekají až

Je někdo svleče

Z posmrtných kabátů, které jsou šité

Na míru

Jen z té nejkvalitnější přetvářky

A život?

Tak ten už nám nikam neuteče

Dokážeme přece

Svým nádechem zpomalit

Výplatní pásky loňského roku

Které jsou tak hluboce zamrzlé

Že nám zůstanou

Na památku

Ještě hodně dlouhou požehnanou a opuštěnou

Chvíli která rezne samou pýchou

Potácíme se životy a přebíráme

Od všeho trochu a od všeho nic

Jsme národ tupců

Co prodává tulipány na rohu ulice

Který jsou zmoklý a zplavený

Z horní i dolní stoky

Co ždíme jen prachy

A hebké úsměvy dam za pulty

Světoběžných stran

A trochu mě bolí

To pomyšlení na mělké nádechy

A stesky

A účty

Přehřáté noci která haleká pro nedostatek

Bláznů kteří se spíjí a sjíždí její

Nadpozemskou a lesklou

krásou

Další dva krásné kousky... Ach... X)

To jsou správné hippie kalhoty! X) A lennonky...

Pončo! Hlavně pončo.... X)

Procházela jsem se tenkrát po Kampě, dívala se na špičatou siluetu naší milované Prahy a nahlížela do svěžího proudu té modré stužky, která řičela hlaholivým tónem pode mnou. Bylo parné letní odpoledne a moje ubohé patro bylo jako trout. Zatoužila jsem v tu chvíli seběhnout ke břehu a vrhnout se do té vody hlava nehlava, ať si sochy na Karlově mostě říkají co chtějí. Jenže to je společensky nemožné. Obzvláště v centru města hlavního.

Kolem chodily dámy v obrovských kloboucích, výrostci ve slunečních brýlích a malí lidičkové ověšení fotoaparáty. No všichni vypadali tak nepatřičně až to tvořilo takový zvláštní patřičný celek.

Chodila jsem po zábradlí a kolem mě pobíhali malí psíci. Snažila jsem se nalézt pro své oči něco zajímavého, ale nic tam nebylo. Všechno se v tom úmorném vedru patřilo nepatřičně patřičně. A mé patro bylo stále vyprahlejší a vyprahlejší. Zálibně jsem se dívala do chladného opojného proudu a pak konečně něco zahlédla.

Na břehu řeky, přesně na tom místě kde jsem toužila stát já, se nacházel takový zvláštní muzíček. Byl docela maličký, měl kulaté bříško a veselý, tůze veselý úsměv. A jak se smál, se slaměným kloboukem na hlavě, tak se mu oči zúžily jen do takových malých lesknoucích se šterbinek, které byly ovšem plné života. Celý jeho obličej byl z té radosti protkaný drobnými vráskami, které se táhly od očí až ke koutkům úst. Na sobě měl modré pruhované tričko jako námořníci, jenže mu bylo trochu krátké, stejně tak kalhoty, které sahaly těsně nad kotníky. A bosé nohy si to nakračovaly po pobřeží čistě a rázně sem a tam.

Byla jsem fascinována tím zjevením. Vypadal jak z jiného světa, z jiné dimenze. Nevydržela jsem to, přeskočila zábradlí a vydala se přímo k němu. On si zrovna něco vesele broukal a házel kamínky do proudu. Okolo něj postávali racci a dívali se na něj jakoby pro ně hrál jakési nekonečné představení. Když jsem přišla ještě blíž, zjistila jsem, že si s nimi povídá. Nebo spíš jim něco vypráví. A zřejmě důležité věci, protože ho pozorně poslouchali a přemísťovali se spolu s ním jako káčata za kachnou, jak si to štrádoval sem a tam.

Došla jsem k němu a on si mě všimnul. V tu ránu jsem byla u vytržení z toho, jak reagoval. Smekl totiž klobouk, udělal legrační pukrle a pozdravil mě:

"Dobrý den, krásná slečno." Měl takový komický hlas a originální frázování jak pečlivě artikuloval a pořádně vyslovoval každou slabiku, snad jakoby to byl herec ve výslužbě než starý námořník, za kterého jsem ho zprvu považovala.

"A copak k nám přináší takovou vzácnou návštěvu v tak krásný den?" pokračoval dál, když viděl, že se nějak nemám ke slovu. Vlastně mi ta jeho mluva trochu připomínala klauna. Měl krásně otevřené a zakulacené "a" a "o" a protahoval všechny dlouhé hlásky. Rytmus měl krásně pravidelný a co víc, kladl až přehnaný důraz na každou první slabiku. To, jak jsem si domyslela, aby mu bylo lépe rozumět.

"Promiňte…" Konečně jsem se ozvala a nemohla odtrhnout oči od toho krásně tvarovaného úsměvu, obklopeného říčkou vrásek.

"…Procházela jsem se tady po nábřeží a vůbec nic mi tu nepřišlo zajímavé, až pak jsem uviděla Vás. A tak jsem se rozhodla, že Vás přijdu pozdravit, jestli Vás to tedy neurazí."

Mužíčkovi se rozsvítila drobná očka a rychle pověděl:

"Ale vůbec ne, vůbec ne, milá slečno. Připojíte se tedy ke mně?" otázal se zdvořile a pokynul rukou k řece.

"No, záleží na tom, k čemu bych se měla připojit…" řekla jsem rozpačitě.

"No, já tady zrovna krmím racky svým povídáním. Půjdete je krmit se mnou, oni to jsou výborní posluchači!" prohlásil pevně a obzvláště zdůraznil to slovo "výborní".

A tak jsem si tedy začala povídat s tím podivným veselým mužíčkem v námořnickém tričku, který se procházel po březích Kampy. A nemohla se neustále zbavit dojmu, že ho přece musím znát, že je mi tak povědomý, ten jeho způsob mluvy a konečně i chůze a všechno.

Byla jsem hloupá, nevěděla jsem tenkrát, že jsem se setkala s jednou z našich největších osobností, tedy myslím v měřítku národním a že se nacházím zrovna u toho domku, kde on celé roky, potom co mu zakázali hrát na divadle, bydlel a že on se tam čas od času přijde znovu podívat a popovídat si, když ne s nikým jiným, tak aspoň s těmi racky, aby naše národní kultura nebyla pro jednou tak prázdná a smutná.

Bylo horké letní odpoledne, když jsme na samém břehu Vltavy poprvé viděla ten kouzelný úsměv Jana Wericha.

Trocha retra, trocha elegance, trocha pánského stylu a vznikne zajímavý nový vzhled... Prostě, buďme kreativní! ;)

Svítání je v nedohlednu,

je pod parou a dusí se

Vodní hladinou z hořké pěny

Nebojím se žít já jen

Nevím co s dechem

Který umírá na samém prahu

Mých úst

Kybernetické paže

Věčného slunce

Jsou neohrabané

A reznou

Má svlečená noc je tak naivní

Že už nikoho nezajímá

Je kostnatá

Nežere, na sezónu

Do letních plavek

Já nevím

Nevím kam zmizí mé kroky

Až dozní tenhle věk

Věk naivků i lhářů

Pobledlých posměváčků a smutných

Úsvitů našeho mládí

Láska je ztracená

V zákoutích

A svět se zrychlil

Ona už nestíhá

Funí a lehce kulhá

Spěchá

Aby ji neujel i ten poslední

Vlak věčnosti

Svítání je v nedohlednu

A já se musím stále dívat

Na anorektická těla not

Noční hudby

Sláva!

Z poškrábaného a téměř matného okna vlaku byla venkovní krajina viditelná jen těžko, ale přesto byla. Má mysl si ji podvědomě dotvořila podle dříve již získaných vjemů. Sledoval jsem jak zběsile utíká kupředu a v tu chvíli jsem si připadal zcela nicotný. Co zmůžeme proti mocnému koloběhu země? Co zmůžeme, když ruce se klepou a životy se zdají neskutečné? Připadám si prázdný a plně bezvýznamný… Mé oči pluly po křehkém horizontu a já cítil jak se mi pod kůži dostává únava. Nechtěl jsem usnout, mé černé myšlenky by mě pak ubíjely po celou dobu toho nekonečného procesu, ale nemohl jsem tomu zabránit…

Stál jsem u stromu. Tma se mi nenápadně vkrádala do dlaní. Cítil jsem se tak prázdný. Naprosto zbytečný. Pod mýma nohama se rozprostírala hluboká jáma, kterou jsem vyhloubil vlastními pochybnostmi. Díval jsem se do té temnoty, která tam panovala… "Země a tmo, svěřuji se tobě…"

"Obžalovaný je obviněn ze ztráty své duše! Tento hrdelní zločin nezná obdoby! Jste si vůbec vědom toho, co jste provedl??!" hluboký hlas hřměl hustou silou celou soudní síní. Ustrašeně jsem se krčil v rohu a pln děsu sledoval jak se nade mnou klene porota s bílými protáhlými obličeji a brunátný soudce mě propaluje pohledem.

"Ale já… Já… Jen jsem zapochyboval…" koktal jsem mělkým skoro slyšitelným hlasem.

"Pochyboval jste o své skutečnosti, čímž jste zapřel svou existenci! Vzdal jste se naděje, čímž jste se vzdal duše!"

"Místo činu je zajištěno pane!" zvolal velitel policejní jednotky, která hlasitě přiklusala do síně. Rezonance ocelových podrážek mi ještě stále bubnovala v hlavě.

"Duše pohřbená pět jardů pod zemí se zdá být neporušená. Vypovídá, že ji tam dobrovolně zanechal sám vlastník."

"Takže skutečnost zdá se být ještě horší! Sám jste si vztáhnul na duši! Za to se dál nedostanete! Další stupeň bytí vám Bůh neumožní, uvědomujete si to??! Vidíte, co jste spáchal??!"

"Jen jsem nevěděl jak dál… Měl jsem pocit, že tu nic nemá smysl… Ztrácel jsem se sám sobě před očima… Už jsem přestával být skutečný… Co jiného jsem měl dělat??" držel jsem se za hlavu a v zoufalství sténal.

"Vzdal jste se naděje!" zaburácel mocný hlas.

"Nevzdal! Vzdal jsem se zemi…"

Soudce zběsile bušil kladivem a zvolal: "Vynáším rozsudek! Odsuzuji Vás k věčnému putování po tomto světě bez duše a bez iluzí. Vaše duše bude propuštěna, ale bez Vás nemůže postoupit dál, proto ji čeká stejný osud. Blouděte. Svět je veliký, ale třeba se nakonec najdete a pak uvidíme, co bude dál…"

Pak jsem omdlel.

Další den noviny hlásaly: "Byl proveden pohřeb duše! Obžalovaný, pátrejte po své duši! Ale teď se vzbuďte! Vstávejte! Tak vstávejte!!"

Otevřel jsem oči. Nade mnou se skláněl starý výpravčí. Vlak zastavil. Byli jsme na konečné. Pohlédl jsem z okna. Název toho místa byl opravdu podivný "Zahrada duší", o tom jsem nikdy neslyšel, je to vůbec na mapě?

"Pokud vím, tak Vy něco hledáte." Zašeptal mi ten stařík do ucha a pohlédl mi do očí.

Hebké rty dam a sněhová oční víčka

Koček z obrázků

Se sklání nad maličkou postýlkou

Kde něžně dříme unavený den

Který už necítí nic

Než jen sirovodík a plyn

Svět se zbláznil a čas

Ten už nemá žádnou váhu

Proč taky?

Máme všechno, co jsme si přáli

Saze, pot, krev a lhostejnost

Necítím smutek

A nebojím se noci

Vždyť ta jediná ještě umí hrát

Na violu a lidské struny

Nezdá se mi svět

Blouzní a komíhá se

Ze stany na stranu

Jakoby už dávno přebral

Ale stále neměl dost

Necítím strach

Jen nahořklou příchuť řas

A cihlu na hrudi

Hrubou těžkou křehkou a světskou

Tak

Jako každý z nás

A přece se točí

I když poněkud zastaraleji

V taktu promoklých houslí

A čas

Se bojí zastavit protože

Už na něj máme všechny páky

Účty přece nelžou

Zvláště když se dostatečně brzy

Spálí na drobné obláčky páry

Nějak se mi nezdá ten den

Je malátný a blouzní

Ale ty křehké rty

Paniček se nezdají

Protože se nebojí nadále

Usmívat v rytmu zbitého klavíru tak

Jako by bylo všechno

V naprostém pořádku