..:Edge of the Earth na Blog.cz

Dnes tak nějak o všem a o ničem, je tam toho hodně, ale vlastně to nevyzní nijak... No co se dá dělat. Asi je to psáno na příliš smutný song...

Proč mě nutíš tu být? Vznáším se ve vzduchoprázdnu a údery do klapek klavíru mnou prochází a buší do mé prázdné duše jako pěsti na ledová skla oken. Bolí to. Chybíš mi. Ale nikdy tě nebudu moct mít. Jsi stále tak tichá. Jsi tak vzdálená, ale přesto tu jsi. Jsi tu se mnou. Jsi ve mně. Bolíš mě. Zmítám se bolestí, pocit beznaděje a smutku mnou projíždí jako elektrický blesk bez ozvěny, stále znovu a znovu. Řekni, proč? Proč tvé dlaně tak studí? Proč nejsme spolu? Bojíš se. Bojíš se udělat cokoli. Cokoli, protože si nejsi sebou jistá. Ale já jsem pro tebe přesně ten pravý… tak proč nejsme spolu? Jsi krutá. Mučíš mě. Nevyznáš se v sobě.

Pod starou jabloní, já těžko, těžko tě objevím. Ale co mám dělat? Nedáváš mi jinou možnost. Nedáváš mi žádnou šanci. Ale lidské bytosti jsou slepé a neohlíží se na okolnosti. Lidské city jsou slepé, kruté ve své upřímnosti. A tak tu budu stát. navěky tu budu čekat. Ty nepřijdeš. Už tě nikdy neuvidím. Ale naděje je šílená. Ve své podstatné, racionálně, neskutečná. Jsem

ztracený, když takhle mluvím. Svět je ztracený. Ale já přesto čekám. Stále tu stojím. A už jsem celý promočený od nářků všedních dnů a úsvitů neskutečných snů. Mé tělo je jen iluzí. Iluzí ve vzduchoprázdnu, která se nehodlá vzdát. Všichni jsme blázni. Tvrdohlaví a nezkušení. Lidská existence je podmíněna snem. Žijeme pocitem a umíráme v oceánu. Jsem zbyteční a neskuteční. Ale pořád tu jsme. A jednoho dne se utopíme v přívalu příštích chvil. Život je dluh. Realitě, na kterou nikdy nebudeme mít.

Stojím tu, ksakru, pořád pod tím stromem a sleduji jak dny ubíhají a ty nejdeš. Duše se ztrácí v korunách stromů. Bolest je jen přechodná, je to jen signál, že něco mizí.

Dnes žádné psaní, ale..

Jeden půvabný, měkce čistý a hebký obrázek inspirovaný čím jjiným než Hippie! X) By me ;)

Doufám, že se bude líbit

Svět neexistuje. Všechno je jen lež. Přítomnost, minulost, budoucnost… Všechno se slije do jednoho řezavého okamžiku, který bude věčný a neskutečný. Můžete kříčet, můžete brečet, můžete prosit, ale nic tím nezměníte. Protože neexistujete. Nic neexistuje. Realita je jen hezký, průsvitný závoj v temnotě. Je to jen sen. Sníte. Ale nikdy se neprobudíte.

Smiřte se s tím. Svět neexistuje.

A proudy vody co náraží na mé rty, dráždí mé smysly, které pulzují od té nejtenčí části kůže až do hlubin mého těla, kde zažehávají obrovský a silný ohňostroj všech vjemů, ty jsou jen iluzí, jen klamem. Protože neexistuju. Neexistuju a tak mi může být jedno co se děje. Se mnou. A s tím vším okolo mě.

Jenže má neskutečnost je navázána na neskutečnost toho všeho okolo a tak má mysl nikdy nemůže poznat, že je to všechno jen lež…

A tak musím žít. I když neskutečná.

Nemám ráda, když je takovéhle počasí. Skutečnost se slije v šedivé prázdno a není čím dýchat. Všude okolo se rozprostírá jen hustá mlha, pošmourno a vlezlo a to nejhorší je, že ani není poznat kde končí a kde začíná obloha. Ona je vlastně všude a my lítáme v neukotveném, tichém a prázdném světě.

Nemám ráda, když je takováhle nekonečná mlha. Připadám si neskutečná… Co je to za počasí? Kdyby aspoň hustě pršelo, tak že by nebylo vidět na krok a nikdo jiný než blázen by nevystrčil paty z domu… To by se aspoň dalo říct, že je hnusně. Takhle můžeme jen říct, že je tak nějak hnusně… A co je to "tak nějak"? To přece nic není. A to je právě to. Je to celé nijaké. A já nemám ráda, když je něco neúplné… Nevím pak, co si o tom mám myslet a to je pocit, co opravdu nesnáším. Bohužel, při svém věku a v tomhle světě se mi čím dál tím méně daří mu uniknout…

Víte, že když bylo naposledy takovéhle podivné počasí, bylo to vlastně přesně před týdnem, tak jsem v noci při mém obvyklém nočním rozjímání své úvahy započala větou "Víte, život je nejistá věc."? A hned ráno poté jsem se dozvěděla tragickou skutečnost, kterou tato věta tak plně vystihovala… Je to zvláštní. Život je zvláštní…

Já nežiji, já jen popisuji. Podivné tvrzení. Je to jak únik od svých skutků. Je jednoduché říci, že vlastně neexistuji a tak mé činy nejsou platné. Ale je to výmluva velice inteligentní bytosti. A jak se může netrápit někdo, kdo je tak chytrý?

Poslední dobou přemýšlím o osudové lásce. Já vím, zní to kýčovitě. Tak co říct o opravdové lásce? I když to ve skutečnosti není zcela přesné. Podle mě je více druhů lásky. A ta o které si čteme v knížkách, na kterou se díváme ve filmech a o které sníme ve svých zkřehlých duších, to je ta jediná, osudová láska. Je nádherná, ostrá, silná, dynamická, věčná a přesahuje tento svět. Je to jedna z nejsilnějších věcí v naší malé a naivní realitě. Přesahuje bytí, životy a hmotu, potažmo tedy tělo. Je pro naše smysly neskutečná. Možná právě proto je tak cenná. Nedá se koupit, ani určit, vlastně nevíme jak ji určit a jak ji chápat. Přesahuje všechno. Takže věřící by asi řekl, že je od Boha. To je hezké vysvětlení, protože víte… Jiné asi ani nemáme.

Ona je to, po čem toužíme, to, co nazýváme velkoryse láska a přenášíme ten význam na všechno ostatní. Ale ve skutečnosti je láska jen a jen tento jev skutečné, osudové lásky. Je to tak silný pocit, že jsem schopni ho cítit, poznat a vidět. Je tak silný, že se neustále snažíme zaznamenat. Všichni velcí spisovatelé se tím přece zabývají, nebo ne? Nejspíš proto, že stále nejsme schopni, a nejspíš ani nikdy nebudeme, to pochopit.

Dělá s námi hrozné věci. Ovládá nás a my nejsme schopni se proti tomu bránit. Někdy je ale to nejlepší v nás. Je krásná a krutá. Protože se neohlíží na žádné jiné okolnosti.

Je nepochopitelná a křehká. Smysly ji neuchopíme.

Je věrná a věčná. Nestojí proto za ní bojovat? Jenže někdy.. Někdy se realita zvrtne a my musíme dělat věci, které v souladu s osudovou láskou působí tak bolestně.. Někdy se jí musíme vzdát. Protože žijeme teď a tady a máme tu určitá pravidla, které jsme si sami zvolily a které nám nedovolují svojí lásku uskutečnit. Je to jedna z nejtěžších věcí, co můžou být. Obětovat se. A ještě ke všemu vědět, že za to nebudeme nikým oceněni, nikým pochopeni. Je to těžké. Přesto je to to nejčistší v nás.

Takže, hledejte svou osudovou lásku. Víte často jsem, ostatně mám to v povaze, pochybovala o tom, jestli to má cenu. A vzhledem k tomu, co jsem se tímto mým stránkovým výpisem mých myšlenek o ní z vnitřku sebe dozvěděla, tak myslím a věřím, že má. I když to nakonec všechno bude trochu jinak než jsme si to představovali… Ale víte přece, že nejdůležitější není tu určitou věc najít, ale poznat, že je to právě ta ona jediná, pro kterou bychom byli schopni udělat cokoli.

Ale dál už nebudu prodlužovat tohle mé už tak dost rozvleklé povídání. To bude tím počasí. Víte, je nijaké. A tak vám přeju, abyste se tím nedali ovlivnit a dělali dnes něco hezkého, milého a příjemného, aspoň vy, když ne příroda. Ale ono tak musí být.

No a už konečně dost a šmytec, mám dnes nějakou povídavou náladu. Nebo spíš psavou, povídavou vůbec ne. Krásný den moji milí malí všelijací.

Vaše Elandorn

Přemýšlím.. Víte, chci napsat zase nějaký večerní článek do mé noční úvahové rubriky… Ale o čem? Zdá se mi,že všechna má filosofická témata už jsem nakousla a nechtějí se mi opakovat.. Filosofická témata… Pro mě je nejjednodušší sednout si, začít uvažovat o životě, o světě, o realitě… A to se pak píše samo, když máte v hlavě myšlenku, že vše je relativní a smysly, hlavní zdroj našich vjemů, se dají oklamat… To je pak rána do reality, vytržení z bubliny. A víte, že někteří filosofové tvrdí, že pokud pochybujeme o nějaké věci, skutečnosti, tak pak už přece pro nás nemůže být pravdivá. Zvláštní tvrzení… V tom případě by pro svět neexistoval. A to je závažné obvinění…

Ale k čemu to všechno? Je to zbytečné tím plýtvat čas, když tím stejně nic nezměním… Nebo změním? Není to náhodou tak, že když uvažuji a myslím, tak tím zároveň měním sama sebe? To znamená, že to má nějaký smysl, nebo ne? Pro všechny ty antické myslitele bylo filosofování vším, raději by zemřeli, než aby s tím přestali… To je panečku významnost, když tomu byli schopni objetovat svůj vlastní život… A to byli lidé moudří. Nebo jim z toho všeho už šla hlava kolem. Kdo ví…

Každopádně, jsem se vůbec nedostala k tomu k čemu jsem chtěla a už jsem unavená… No nevadí. Nevím jestli se tahle minimyšlenka bude vůbec někomu chtít číst, protože dnes je to opravdu o ničem, asi není ta správná noc… No vlastně koukám, že už je po půlnoci. Už je opravdu pozdě.

Takže všem nespavcům a mým nočním čtenářům nečtenářům přeju dobrou noc a příště se snad polepším v hloubce mých myšlenek…

Vaše Elandorn

A hezký hippie obrázek.. Nevím proč ho sem dávám, když s tím nijak nesouvisí, ale to nevadí... Je prostě hezký :D

Taková zvláštní slohová smyslová práce...

Osnova:

I. Tma němých očí a hluchých úst

II. a: Řeka z tónů klavíru

b: Nervózní smyčce

c:Tančící flétna

III. a:Partitura zneuznalého umělce

b:Tma v opeře

Otevřeš oči a přesto je kolem tebe tma. Tma. Hustá, ostrá a tichá jako podvečer, který se tiše vkrádá do našich dlaní. Němé oči, hluchá ústa. A ty, ztracená a uvězněná ve zbystřeném světě bez svého nejdůležitějšího smyslu, slyšíš každý nádech šera a cítíš každou vůni hvězd na obloze nad tebou nebo snad pod tebou, kolem tebe?

A přece...Slabý tón klavíru, jemně proráží vzduch a ty dřív než ten zvuk, cítíš rezonanci úderů do chladných kláves a to, jak se klavír pod jejich vahou svíjí a tepe. Ty tóny jsou rázné a přesné jako déšť prohánějící se na pláni. Ale pak se slijí do chladné řeky s čirou vůní severských dálek.

Lehce se přidají ostré a tenké zvuky smyčců. To suché a táhlé napětí které tvoří, je skoro hmatatelné, zaryté pod kůží. Souzvuk tónů je tak nervózní. A voní po starých časech.

A jako poslední...Flétna. Ladně tančící, klidná a jemná. Na vlnách těch tónů se vznášíš mezi hvězdami.

A ty ve zbystřené tmě tančíš mezi černými těly not na partituře zneuznalého umělce, který poznal Prahu, Paříž, holandské tulipány, hebké úsměvy dam a hlad. Slepě tančíš ve zhoustlé noci a ty hvězdy jsou přecejen kolem tebe, protože zapisují ty křehké tóny bytí.

Ty tančíš na potemnělé scéně opery a pod tebou bublá orchestr. Chladná řeka tónů klavíru, suché ovzduší smyčců a flétna, která je tvým průvodcem v tu dobu, kdy se podvečer tiše vkradl do našich dlaní a pan Bondy zapomněl rozsvítit v sále světla.

Dokonce i vlastní fotka... =)

Víte, život je nestálá záležitost... Ale to nic, co je jisté? Hmm... Jisté je, že když si udělám horké kakao (na které mám kvůli této úvaze neuvěřitelnou chuť...), tak mi pomalu včechno to čokoládové klesne ke dnu. Jisté je, že když si neučešu vlasy, tak budou zanedlouho tak rozčepýřené, že budu vypadat jako malé sluníčko. Jisté je, že po podzimu vždycky přijde ta neoblíbená zima. Prostý fakt, který se zrovna v dnešních dnech stává skutečností... Jisté je i to, že po noci se přikrade oslnivé svítání a přivítá tak nový den v měkké koupeli. Zrovna dnes ráno by se tomu tak dalo přiměřeně říct, protože byla taková mlha, že ani nebylo vidět na krok, akorát to hebké světlo se někam vytratilo a jeho místo zastoupilo podivné vlezlé a šedivé pošmourno. Tak co je to za pořádek! Ještě ke všemu šedivé! Jinou barvu si vybrat nemohli? Vždyť šedá ani není barva! Je to míchanice bílé a černé, jen ušpiněná čistota.. No vážně, kdyby udělali třeba modré nebo žluté ráno... To by už bylo lepší, aspoň zajímavé a originální pojetí. Ale šedá?

Dnes jsme na hodině literatury začali probírat beatnickou generaci. Já mám ráda poezii. Je nádherná, není? Nechápu, jak někdo může říct, že se mu ta básnička nelíbila, protože si v níautor jen stěžoval a kritizoval... A koho to zajímá? Poezie je přece umění! Jde tu o uměleckou hodnotu, o prožitek a vyjádření emocí s důrazem na vsugerování pocitu čtenáři. Poezie se přece píše proto, že je krásná, ne aby někoho poučovala nebo něco podstatného stanovovala a přinášela... Něco takového asi myslel Wilde, když řekl, že "umění je zcela neužitečné". Je to zavádějící tvrzení a z různých úhlů se s ním dá vcelku lehce nesouhlasit, ale on měl jistě na mysli právě l'artpourl'artismus...=)

A tak to vidíte, tvrdí nám, že po noci vždycky přijde den, ale ten další se nějak loudá a ne a ne se dostavit. Mě to nevadí, má noc je přece věčná...

Dobrou noc moji milí, drazí, neskuteční... x)

Dnes večer poněkud satirická a dost sarkastická věc... Chvíli báseň, chvíli báseň v próze.. Celé je to tak nějak nekonvenční...

POHŘEB DUŠE

Zapalte svíce a rozhodte mour

Tohle je konec

Pryč s tou obludou

Odneste tu hlavu na talíři

Stejně hořím

Stejně se tavím na popel

Život se zničil

Zda někdy vůbec byl

Život se vytrácí a otáčí v kruhu. Jaký to má vůbec smysl? Žít. A nedýchat. K čemu to je? Říká se, že Slunce vše vyřeší, doplní energii, povzbudí… a přitom nás všechny dříve či později jen pohltí.

Slunce se dáví. A Měsíc se kolébá. Ze strany na stranu. Je to opilý blázen. Neví, kdy má dost.

Tak zapalte svíce ksakru

Nestojí přece tolik!

Ty s tím červeným krytem

Co se dávají na hroby

A vypadají příšerně.

Já si nic jiného nezasloužím

Jen nevkusný, pokrytecký

Pohřeb duše

A to bez úroků

Ten se skládá jen na hlavu

Věnce jsou zbytečné a hudba obscénní. Kazatel blekotá verše. Snad starého dobrého Shakespeara… Kdyby mi tak rači přečetli Rimbauda. To byl panečku blázen. Hodil by se ke mně víc.

A kytky jsou bílé a jakoby načančané. Nejste moc pompézní? Vždyť je to pohřeb proboha!

Vznášet se v tichu. Ponořit se do prostého klidu. Někdy toužím zbavit se těla a být jen mimosmyslovou myslí v prázdnotě. Někdy toužím zastavit čas, nadechnout se, zadržet dech... A dál jen prodlévat ve věčnosti. Ničím nerušená, ničím netížená. Jen já se svými myšlenkami rozjímat o světě a bytí...

Jen mám strach, že při takovéto dlouhodobé letargii by se začala vytrácet hmota... A bez hmoty to přece nejde, myslím tedy bez těla. Protože žijeme v materiálním světě, kde vše mimosmyslové je sice podstatné, ale neviditelné a tak to nemůžeme nijak prokazatelně dokázat. Lze tomu tedy věřit? Budeme tomu věřit? My, věční skeptici?

Mít tak nekonečné moře času a žádné povinosti, aby má jediná zábava mohla být, tvořit články na tento tvrdě spící, osamocený a dávno poblouzněný blog...

Oh mé stesky rozmilé

mé výkřiky spanilé

brouzdají se po světě...

Připadám si někdy tak prázdná. A deziluze je tak krutá. Otvírá nám obzory, které nám měly být po celý život skryty a byli bychom šťastni. Ale teď, když vidíme, jak jsme byli slepí, opravdu bychom to chtěli vrátit zpátky? Být si jistí ve své nevědomosti, být naivní a žít ve lži? Ale žít šťastně a spokojeně? Blázny přece nic netíží, blázni přece netrpí... Haha. Já trpím. I když žiju v bublině, i když jsem krátkozraká, přesto mě stále večer bodá do dlaní a svítání ne a ne přijít. A i když by snad bylo vysvobozením, děsím se ho víc než čeho jiného. Nikdy nechci usnout. Ráno přijde nové umírání a noc je agonie. Jsem jak rozžhavený kotouč slunce. Každý den se chuděrka topí v ledovém oceánu a další den... Ho to čeká znovu. Tak chutná věčnost.

"Budoucí čas, zítřejší den

co přes něj dál pouhý to sen

či spaní je bez snění?

Snad spaní je i život ten,

jenž žiji teď a zítřejší den

jen v jiný sen je změní.

Či po čem tady toužil jsem

a co neměla šírá zem

zítřejší den mi zjeví?

Kdo ví? Ach, žádný neví."

->můj milovaný Vilém, můj milovaný MÁJ (omluvte prosím případné neschody, píši z paměti...)

A tak se Vám pokorně omlouvám, za tolik hoře, moji milí, malí čtenáři... To ta noc, "bludný koráb je opilý vodou".. (parafráze z Opilého korábu od božského Rimbauda..) A dobrou noc.